75 let třídních bojů

    Když v roce 1955 vzpomínala Světová odborová federace deseti let od svého založení  vytvořil Pablo Picaso obraz rozkvetlé květiny a věnoval jej právě této mezinárodní odborové centrále k jejímu kulatému výročí vzniku. Uplynulo dalších šedesát a Světová odborová federace si 3. října letošního roku připomněla již sedmdesát let své historie. Výročí nesmírně významné.  Roky revolučních bojů, usilovného, namáhavého sjednocování světového odborového hnutí, rozmachu síly, byly v devadesátých létech minulého století vystřídány dny hořkých zklamání zrady a přeběhlictví. Zrada a porážka socialismu v evropských zemích nesla trpké ovoce i pro tuto světovou mezinárodní centrálu. Třídní solidarita dělníků a ostatních pracujících, reálné zkušenosti, odhodlání odborových svazů v zemích Afriky, Asie, Latinské, ale i Severní Ameriky a zásadové postoje řady levicových odborových centrál v Řecku, na Kypru, Portugalsku, Baskicku, zabránily v konečném rozbití této světové odborové centrály. Ta po dlouhém zápase o své sídlo v Praze s listopadovým československým a později českým disidentem sice obhájila své právo mezinárodní organizace na existenci, ale z praktických důvodů byla centrála rozhodnutím sjezdu přenesena do Athén. Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska je dnes jedinou odborovou centrálou v České republice, která je členem této ve mezinárodní odborové centrály.

   Jaké byly některé historické momenty v sedmdesátileté cestě SOF?  Především je třeba uvést, že velký význam i pro odborové hnutí měl moment 9. května roku 1945, kdy skončila 2. světová válka v Evropě a následně datum 2. září, kdy Japonsko podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci. Nové poválečné rozložení politických sil předznamenalo i výraznou změnu poměru sil v mezinárodním odborovém hnutí. Struktura odborového hnutí se změnila, amsterodamská internacionála se v podstatě rozpadla v průběhu války a několikeré pokusy o její oživení ztroskotaly. Jednotné odborové organizace vznikající v nově se formujícím bloku lidově demokratických zemí si braly za vzor jednotné odbory v Světském svazu a vznášely požadavky na vznik nové  mezinárodní odborové organizace důsledně hájící práva nejen dělníků, ale i obecně všech zaměstnanců. Je však také skutečností, že například představitelé některých britských odborových centrál v této době se snažili tento trend následování sovětských odborů změnit.

   Již 6. února 1945 se v Londýně sešla valná hromada, již se zúčastnilo 204 delegátů, kteří reprezentovali přibližně 60 miliónů dělníků ze 42 zemí. Věc však nebyla zdaleka tak jednoduchá a v otázce vytvoření odborové internacionály se objevily se objevily vážné rozpory. Delegáti ze zemí Latinské Ameriky, SSSR, Francie, Austrálie, ale i americké CIO však požadovali, aby byla vytvořena nová odborová organizace a podporovali návrhy Sidney Hillmana ze americké centrály CIO. Je třeba poznamenat, že v tato zmiňovaná centrála byla pod vlivem velmi silného levicového křídla, zosobňovala na americké prostředí velmi pokrokové pozice a dostávala se tak do otevřených rozporů se zbytkem amerického odborového svazu AFL. Britští odboroví předáci se tehdy upnuli na snahu oživit odumírající reformistickou odborovou internacionálu založenou v Amsterodamu. Nakonec však došlo ke kompromisu. Ten spočíval ve vytvoření 41 čelné komise, která svolala další valnou hromadu s hlavním cílem vytvořit návrh stanov SOF.

   Ustanovující sjezd Světové odborové federace (SOF) se konal v Paříži 25. září až 9. října roku 1945. Právě 3. října 1945 došlo na tomto ustanovujícím sjezdu k rozhodnutí, kdy se valná hromada přeměnila na sjezd. Účastnilo se jej 346 delegátů 56 zemí světa, kteří v té době reprezentovali 67 miliónů dělníků. Na založení SOF se tak podílely téměř všechny všeobecné, nikoliv stavovsky profesní, odborové svazy, které vznikly a působily ve svých zemích již před tím. Americká AFL byla rovněž pozvána, ale nezúčastnila se. Zakládajícím generálním tajemníkem bal zvolen Luis Saliant. Československo tehdy zastupovala 14 čelná delegace. Členem výkonného výboru SOF pro středoevropské země byl zvolen Antonín Zápotocká, tehdy předseda ÚRO a do širšího představenstva Generální rady SOF byli zvoleni František Zupka a Evžen Erban, náhradníky byli Otakar Wünsch a František Jugmann.

    Co při této vzpomínce dále dodat. Od roku 1945 do roku 1989 SOF postupně rostla, sílila a zahrnoval až 400 miliónů pracujících, převážně dělnických profesí. Její úloha při obhajování postavení dělnické třídy, boj za osmihodinový pracovní den s odpovídající mzdou, sociální zabezpečení a budování socialismu je jednoznačná. prosadila například i vnik výboru práce při OSN. Jak rostla síla SOF tak však také narůstaly snahy korumpovat odborové hnutí a podporovat silné reformistické tendence ze strany jejích odpůrců, buržoazních vládnoucích elit, socialistického a sociálně-demokratického hnutí i politicky orientovaných subjektů na křesťanko-demokratické  politické subjekty. Hned na počátku studené války na základě iniciativy amerických odborových centrál AFL-CIO některé svazy SOF opustily a počátkem 50. let založily Mezinárodní svaz svobodných odborů (ICFTU). Ten zůstal věrným nástrojem politiky kompromisů poplatné zájmům národního i nadnárodního kapitálu, jehož konstantním symbolem byla propaganda buržoazní ideologie, později iluze např. švédského socialismu a sociálního státu s reformovatelným kapitalismem s lidskou tváří a všemocnou úlohou kolektivních smluv a především heslo apolitičnosti odborů a odborových požadavků. To bohužel není fráze, ale skutečnost. je však požadavek osmihodinové práce, zákazu dětské práce, či důstojných důchodů požadavkem nepolitickým. určitě není. Svobodné odbory však rovněž samy procházely cestou značného vnitřního štěpení a hledání vhodného prostoru útoku na SOF, východiskem se mělo stát založení Světového svazu práce, ale i toto byla stále jen málo početná organizace.

   Události devadesátých let, zejména roky 1990 až 1994 přinesly dramatický zvrat. Vlivem mocenských zvratů v evropských zemích sledující cestu dosažení socialismu Svobodné odbory naplánovaly  novou strategii, znovu vytyčily heslo apolitičnosti odborové politiky a rozbití jednotných všeobecných odborových svazu na profesní organizace. Tuto historii však velice dobře známe i z našeho bývalého Československa a následně České republiky. Stovky představitelů managementu nadnárodních koncernů za vydatné podpory domácího disidentu se účastnili hodokvasu rozbíjení jednotných odborových svazu organizovaných v SOF a  tzv. dělby majetku. není třeba zastírat, že SOF v této situaci dospěla až na hranici své faktické existence a rozpadu organizační struktury. Ve svém praktickém dopadu to mělo velmi negativní dopady na dělnickou třídu a další pracující. Vždyť jen v samotném Československu a posléze České republice odbory již nyní organizované v Svobodných odborech, později přejmenovaných na mezinárodní odborovou konfederaci ( její součástí je i evropská odborová konfederace) zaprodaly přes padesát lety vybojovaných odborářská zaměstnanecký ekonomických a sociálních práv. V té době mezinárodní výbor pro práci podporovaný Svazem práce a Svobodnými odbory přijal mimo jiné faktická zrušení trvalého zákazu dětské práce, zrušení zákazu noční ženské práce pod heslem rovných gendrových práv, zrušení zákazu existence agentur pro vyhledávání práce, výrazně zmírni, podmínky práce v dolech a legalizoval práci na základě smluv o dílo, v České republice i tzv. švarcsystému.

     Situace byla v roce 1994 v SOF velice kritická. z iniciativy Sýrie, Kuby, Libye, Palestiny, Iráku, Indie, Vietnamu a některých menších organizací z Latinské Ameriky, Asie i Blízkého východu bylo rozhodnuto svolat 13. sjezd SOF do Sýrie. Ten se uskutečnil v listopadu téhož roku. N tomto sjezdu se střetly dva proudy se svými protichůdnými názory. Na jedné straně francouzská CGT, italská GGIL a některé další odborové centrály navrhovaly rozpuštění SOF a připojení k Svobodným odborům. Na straně druhé odborové organizace Sýrie, Kuby, Vietnamu a Indie s tím nesouhlasily a žádaly znovuoživení SOF. Připojil se k nim i Všeobecný odborový svaz Řecka a kyperský svaz PEO. Návrh nerozpustit SOF zvítězil. nastalo dlouhé a namáhavé období obnovování její struktury. Po sjezdu v Damašku SOF čelila i novému mezinárodnímu tlaku proti svému zastoupení v rámci prostor OSN a mezinárodního výboru pro práci v Ženevě.  Následný 14. sjezd SOF v Dillí potvrdil třídní chápání práce i závažnost změny taktiky Světové odborové konfederace vůči SOF.

    Dnes při vzdání památky 75 výročí SOF výrazně obnovila a posílila celosvětově svou organizační strukturu. Z hlediska rozsahu členské základnu je rovnocenný partner Světové odborové Konfederace. Je organizována do pěti oblastních sekretariátu. Zahrnuje dnes 92 miliónů členů v 126 zemí. V Evropě zahrnuje 42 členských svazů především a má vliv i v svazech TUI. Své členství obnovily i některé svazy s francouzské CGT či Itálie i velké Británie, nejnověji vede přístupové rozhovory jeden potravinářský svaz v Polsku. Přesto na rozdíl od jiných světadílů je dnes v Evropě situace spíš konstantní. V České republice je členem jediná naše OS ČMS a naše postavení je zvýraznění členství v Evropském oblastním sekretariátu SOF je zásadní otázkou.. Výrazným aktivním zlomem v rozšiřování SOF se stal 16.  sjezd v Athénách a přijatá athénská smlouva. Situace v domácím i mezinárodním odborovém hnutí není jednoduchá. Proces štěpení odborových svazů není překonán. Přesto chci na závěr této vzpomínky věnované 75. výročí SOF uvést přesvědčení, že cesta bojů této mezinárodní odborové centrály snažící se vycházet z důsledně třídních principu rozdělení společnosti při obhajobě základních práv dělníků i ostatních pracujících za důstojný život, odstranění chudoby, solidaritu a překonání kapitalistického soukromovlastnického přerozdělování zisků plynoucí nadnárodním kapitálovým uskupením není marná a máj svůj hluboký význam.

Dovětek

      v pátek 11. 9. 2020 jsem měl možnost v Praze kině Atlas shlédnout film „Dělníci ve slevě“. V oficiální pozvánce se uvádělo, že téma filmu se týká dopadu činnosti evropských firem v zahraničí. Zcela konkrétně ústředním momentem byla situace v jedné z mnoha textilních továren v pakistánckém Karáčí. Tam v roce 2013 zemřelo při požáru téměř 269 dělníků, většinou ne starších 14 let. Továrna, ale vyráběla pro evropské firmy, konkrétně oblečení pro německou značku KiK. Tu ledaskdo zná i z našeho českého trhu.

       Sami tvůrci filmu, osobně přítomna česká producentka Veronika Janatkova film nejen uvedla, ale doplnila i závěrečná slova obou režisérů. Ta zazněla na závěr z filmového plátna, jednoho německého a jednoho bangladéšského. Toho bangladéšského jsem znal z různých setkání Světové odborné federace i osobně. Podle producentky a režisérů filmu jak sami uvedli si dovolím volně citovat jejich slova a myšleny:

“ Problematika dopadu činnosti evropských firem na lidská práva je velké téma pro občany evropské unie včetně České republiky. Více než 847 000 občanů Evropské unie podepsalo petici, která vyzývá Evropskou unii, aby vytvořila tzv. “due diligence” legislativu, neboli legislativu týkající se tzv. “náležité péče”, která by zajistila, že evropské firmy budou zodpovědné za to, co se děje v jejich dodavatelských řetězcích, a která bude v souladu s mezinárodními normami, jako například Obecné principy OSN o byznysu a lidských právech.“

Ještě jednu zajímavou věc si dovolím od producentů odcitovat, myslím, že by měla zaznít právě při 75 výročí Světové odborové federace.  Tedy ona citace :

„Německá vláda, během svého předsednictví v EU, podporuje usnesení Rady pro zahraniční věci EU o byznysu a lidských právech, která prosazuje evropskou legislativu v této oblasti. Bylo by skvělé, kdyby se, na největším lidsko-právním filmovém festivalu na světě, čeští občané dozvěděli více o tom, jak přispívá k řešení této problematiky česká vláda. “

Tolik slova Veroniky Janotové a i obdobně obou režisérů, možná ještě daleko radikálnější.

Film vyslechl, četně nás co jsme v sále následně diskutovali, odhadem přes tři stovky mladých , většinou středoškolských a vysokoškolských studentů . Vyslechli jej se zatajeným dechem, zaražení a to  i včetně naší vzájemné diskuzi. Jen jeden , jediný od jedné dívky dotaz nesměle směřoval zda se nejedná o propagaci komunistických myšlenek a zda tomu Ti lidé v Pákistánu, matky, babičky, otcové a dědové zavražděných dětí a mladíků tím, že byli za živa upálen, tím, že bojovali za naprosto obyčejné právo lidské důstojnosti dětí „snad“ není propagací myšlenek komunismu. Zarazilo jí, že v prvomájové  demonstraci nesli portréty předních vůdců světového proletariátu. Ano dnes se to „někde“ nenosí a někde to má výraz spíš kultovní. Mohu říci, že z vlastních poznatků například zmíněného Bangladéše je to naprosto mylný dojem. Pro lidi utlačované, vykořisťované, nucené děti nutit k dětské práci místo aby chodily do škol je to reálné cesta vymanit se z pout nadnárodních korporací, imperialistického kapitalismu k alespoň trochu lepšímu životu.

     Snad právě proto jsem téměř shodně bez jakékoliv domluvy tři  reagovali v sále slovy: „Ne to není žádná naivita, žádná propagace dnes podsouvaná českými, německými a jinými sdělovacími prostředky. To je kapitalismu, který u nás byl před stopadesátí dvě stě lety. To je realita neokolonialismu, honbou za maximálním soukromým ziskem a co nejlevnější pracovní silou.“

      Dělnicí v Karáčí v dané textilce byli úspěšní z části po řadě let vlekoucích se soudních sporů  se od pákistánské vlády domohly symbolického odškodněného. Německý oděvní řetězec KIK soud v podstatě vyhrál protože formálně uběhla promlčecí doba. Dělníci v textilkách v Kráčí, jinde v Pákistánu, Indii, Bangladéši , Indonésii budou mít tuto alespoň nějakou mizerně placenou práci za hrůzných bezpečnostních podmínek dokud nenárodní řetězce za bezmocnosti státních nadnárodních společenství prostě neobjeví míst s ještě levnější pracovní silou. Iluze o reformovatelnosti a tamějších poměrů, o beránčí tváři Evropské unie vlád SRN, Francie, USA a dalších  mocností je naivní.  Možná se hodí pro předáky Evropské odborové konfederace, těm, kteří věří v evropský sociální smír a vlastně jim vyhovuje, že na podstatnou část Evropské unie i USA a Japonska pracuje velká část světa. A ta nepracuje pro zlomek  nejbohatších, ale také proto, že Ti nebohatší hází drobky střední třídě, která je jim za to oddána, zatím oddána.

      A nyní proč toto vše píši k 3. říjnu 75 výročí Světové odborové federace? Protože to spolu velice úzce souvisí. Nikoliv jak se producentka filmu domnívá, že reformovatelnosti dnešního systému, tedy dnešního kapitalismu lze zvrátit zvěrstva páchaných na dělnících v zemích , kde je nejlevnější jejich pracovní síla.  Například  neziskovými akcemi typu „nepodporujeme ten či onen obchodní řetězec“ my „občané Evropy“. To je rovněž velice naivní iluze, které m rácio pouze v tom, že, když člověk hovoří s lidmi v Bangladéši, Africe, Blízkém východě tak chtějí zrovna tak jako my v Evropě, České republice , žít normální plnohodnotný důstojný život.

       Bohatství Evropy a silných zemích Evropy bylo postaveno na neokolonialismu. Evropská odborová konfederace, Křesťanské odbory a jiné odborové spolky nezmůžou nic. Jsou provázány z nadnárodním průmyslovýma finančním kapitálem a jejich viz „vylepšování světa“ sice některým „Evropanům“ přináší bohatství, jiným však propastné sociální rozdíly. Zemím jako například Pákistán, Bangladéš a řadě dalších států Asie, Afriky, Latinské Ameriky, však přináší jen v lepším případě život z úst do úst, nízký věk dožití, boj o vodu a chléb, chudobu, špatnou dostupnost vzdělání a ponižování lidské důstojnosti.

    Světová odborová federace založena 3. října 1945 ve snaze sjednotit mezinárodní odborové hnutí však přináší řešení odmítnutí kapitalistického vykořisťovatelského systému.  Nejen lidé ze zemí s nejlevnější pracovní silou v rukách nadnárodních korporací, ale i stále více lidé Evropy i Spojených států amerických si uvědomují, že cesta k překonání kapitalismu, cesta Světové odborové federace je jediný možným trvalým řešení odstranění těchto příkrých ekonomických a sociálních rozporů.

Neviděl jsem textilku na vlastní oči v Pákistánu. Viděl jsem na vlastí oči textilku v Bangladéši, viděl jsem pracovní podmínky v afrických zemích bývalých kolonií. Viděl jsem boj řady řidičů autobusů, tramvají, kamiónů,, kováků, železničářů pracovníků prodejen velkých řetězců, sociálních služeb, zdravotníků, učitelů i zaměstnanců veřejné správy,  v České republice. V čem se vlastně  v zásadě liší? V čem je „apolitický“ jak je psáno v „moudrých paragrafech“ zákonů. Ano obtížně i když na rozdíl od výše jmenovaných zemí se možná může pracující domoci právní ochrany v bezpečnosti práce a před  nezákonnými požadavky zaměstnavatele. Leckdy , ale také s obtížemi stejně jako v Pákistánu. Založit odbory v České republice, jakékoliv zemi Evropské unie je stejný problém jaký byl popsán ve filmu a píši o tom s vědomím vlastí zkušenosti.

    Proto jsem přesvědčen, že požadavky odborové jsou i ve většině případů požadavky politickými, vytvářením nejen tlaku na změnu zákonů a dohledu nad bezpečnostní práce.  Komunistické dělnické hnutí, silné odbory SOF neprolezé korupcí nadnárodních uskupení a Evropské unie jsou nadějí pro celý svět. To není ikona, jak často na toto někteří nahlíží, to je vlastní, životem potvrzená zkušenost.

Stanislav Grospič

předseda OSČMS

člen sekretariátu EURO-SOF