Diktatura: Kdo rozhoduje?

Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími.

Karel Marx (1845)

Kdysi z kazatelny a teď z masových sdělovacích prostředků, společenská elita se nám vždy snažila vštípit, abychom přijali svou porobu. Vládnoucí třídy středověkého světa zaváděly víru v jediného boha, jako je křesťanství a islám, aby ospravedlnily (a rozšiřovaly) svou vládu, zrcadlíce Boží hierarchistický světový řád. Společnosti stavěné na otrokářství nebo nevolnictví už nemohly fungovat společně s rovnostářskými náboženstvími, jež vzkvétala v prvobytně pospolných režimech společenské organizace.

Křesťanství, coby ospravedlnění feudálního vykořisťování, vzkvétalo. Uctívání boha je od uctívání krále co by kamenem dohodil.

V soudobé éře, s buržoazií přebravší politickou moc od aristokracie, Bůh zemřel, když ztratil svou politickou účelovost. Diktátorská vláda kapitalistů nespočívá na kvazináboženském postavení, ale na dvojím pilíři, soukromém majetku a liberalismu. Abychom přežili, musíme zvyšovat bohatství menšiny naší pracovní silou, za což dostáváme pár šupů.

Protože mají nadvládu, jsme přesvědčeni, že tenhle iracionální vykořisťovatelský systém má smysl, že vláda kapitálu je dobře vytvořená a spravedlivá. Dokud chodíme jednou za pár let hlasovat, který zástupce jejich třídy bude schvalovat legislativu, jež nás bude nadále ochuzovat, říkáme tomu demokracie.

Ve 20, století papež Adrian IV požádal anglického monarchu, aby převzal Irsko, protože naše křesťanství je zkorumpované. Od 16. století byly celé kontinenty drancovány kvůli zdrojům a pracovní síle ve jménu křesťanství, s použitím genocidy a zotročování. Národy, jež se nepřiklonily k přijatelné „civilizované“ víře, se staly snadnou kořistí evropských mocností.

Dnes to je tak, že národy, jež se pokusí překročit pravidlo soukromého majetku, musí být civilizovány. Tyto země jsou konstantně nazývány diktaturami, a v očích boháčů jimi určitě jsou.

Pro americké technické firmy vládne největší možná demokracie v Irsku a na Bermudách. Jejich nahromaděné bohatství může procházet těmito ostrovy nezdaněné a nerevidované. Výkonný ředitel Apple Tim Cook, oslavujíc naši požehnanou demokracii a potvrzujíc ji praním imperialistických zisků už čtyřicet let, počátkem tohoto roku chválil Irsko coby zemi, „kde svobodně vanou větry inovací a příležitostí“.

Kdybyste chtěli vědět, kde větry svobody nevanou tak svobodně, nemusíte se dívat dál, než na hlavní nepřátele Spojených států. V Číně jsou firmy a banky pod dohledem a kontrolou státu. Na Kubě a v Korejské lidově-demokratické republice je ekonomika demokraticky plánovaná pro dobro veřejnosti. Tyto státy, než aby dovolily několika monopolistům zašmelit základní zboží a služby, raději zajistí, že každý dostane životní potřeby a poskytnou všeobecné zdravotní služby a vzdělání, spolu s levnými potravinami a bydlením.

V kapitalistické představě demokracie převažuje ohavné diktátorské vládnutí. Pravidla svobodného trhu k němu nepasují: ekonomika funguje spíše v zájmu pracujících než v zájmu akcionářů. Šok, hrůza!

Venezuela znárodnila své ropné vrty, a Hugo Chávez a Nicolás Maduro dostali brzy nálepku nejkrutějších diktátorů světa. Přesto, navzdory několika pokusům o puč za poslední dvě desetiletí, nikdo ani zdaleka nedosáhl takové lidové podpory. Stejně jako na Kubě, v Číně a Koreji lidé stále vyjadřují víru ve stát, jenž sami budovali.

Je ve hře komunistické vymývání mozků? Nebo snad dochází k vymývání mozků jinde?

Není pochyb, že se nechvalně nejproslulejší levicové „diktatury“ také nejúčinněji vyrovnaly s pandemií kovidu 19. Ve skutečnosti to je jejich schopnost se vyrovnat s takovou krizí, že se jim dostalo titulu „komunistická diktatura“.

„Autoritářské“ Čína a Kuba už vysílají lékařské týmy a dodávky do celého světa, když se doma s virem už vypořádaly. Ve Vietnamu nedošlo k žádnému úmrtí, protože se racionálně připravoval na krizi, zabezpečil vše potřebné pro všechny, kteří se ocitli v karanténě a izolaci.

Na „demokratickém“ Západě nám řekli, abychom si myli ruce, drželi se dál od sebe a modlili se k našemu správci, aby nás nevystěhoval.

Kapitalistický stát je přívěskem, příživníkem ekonomiky; za socialismu je ekonomika organizovaná státem. Což je, v očích buržoazie, zásadní rozdíl mezi demokracií a diktaturou. Kapitalistický stát je svobodný v tom smyslu, že každý, kdo má dost peněz, si jej může koupit. Socialistický stát je diktátorský v tom smyslu, že jej nelze volně koupit a prodat, zůstává pod kontrolou mas a koná v jejich zájmu. Když se podíváme na svět objektivem našich třídních zájmů, uvidíme tuto skutečnost zřetelněji.

„Ach, takže Socialist Voice podporuje diktaturu!“ Už slyším liberály, jak křičí, jakmile otevřou svůj (deník) Irish Times, aby si přečetli nějakou pro-demokratickou reportáž. Mohli bychom odtušit „Jasně že to děláme!“, v tom rozsahu, že všechny státy jsou diktaturami určité třídy a my prosazujeme diktaturu třídy dělnické.

Ve skutečnosti je tahle diktatura demokracií mnohých proti několika, opakem demokracie pro několik proti mnohým. Těch několik je stále méně a slábnou, a stále méně se zajímají i jen o demokratické pozlátko, halící jejich diktátorskou vládu. Králové a církve, libující si ve vlastním úpadku a rozkladu, byli z jeviště dějin odstraněni násilím, když se masy zbavily jejich zhoubného způsobu myšlení a násilím jej odmítly. Prožíváme vcelku tentýž proces.

Seán Ó Maoltuile pro the Socialist Voice, duben 2020

Prameny a další četba

Překlad Vladimír Sedláček