Když je konkurence králem

V Evropské unii a ve Spojených státech a v dalších rozvinutých kapitalistických oblastech říkají, že konkurence je králem. Konkurence je tím, co dává současné tržní ekonomice legitimitu. Učí se to na druhém a třetím stupni vzdělávacích institucí, na katedrách ekonomiky, obchodu a práv. Je tak téměř zakořeněné, že konkurence se rovná zdravému rozumu. Když máte trh, na němž prodáváte zboží a služby, řeknou vám, že konkurence mezi firmami zaručuje nejúčinnější a nejspravedlivější systém distribuce. Potřeby celé společnosti jsou proto předurčeny tržním systémem, fungujícím coby nezaujatý, nestranný prostředník.

Čím víc člověk něco chce, tím víc je ochotný za to zaplatit; a čím víc jsou lidé ochotní za něco zaplatit, tím víc těchhle věcí bude dodáno, a tak konkurence plyne mezi firmami, které se snaží uspokojit poptávku. Čím větší konkurence tu je, tím víc je cena stlačovaná dolů, jak bude každý konkurent na trhu podrážet druhé, aby si z téhle činnosti ukrojil.

To bude pokračovat jen dokud to pokrývá režii, když se náklady na dodání rovnají získanému příjmu. Pro ostatní konkurenty už nebude mít smysl vstupovat na trh, protože s jakoukoli cenou nad nebo pod touto úrovní se firma ocitne mimo živnost. Celý tento proces je pro ekonoma vrcholem a je znám coby „ukázková konkurence“.

Dokonalá, ukázková konkurence je už ale iluzorním konceptem. Možná byla v nějaké formě relevantní v 19. století, kdy byl podnikový systém v plenkách; ale v současné ekonomice, s nadvládou monopolů, oligopolů, kartelů, tajných dohod, fúzí, záborů a nerovnoměrného rozdělování majetku je tenhle typ teorie dobrý jen pro pohádky Hanse Christiana Andersena.

Je neuvěřitelné, že navzdory realitě tohle zůstává základním kamenem moderní ekonomické teorie. Je normativem, že to ekonomové používají k ospravedlnění toho, že nadále věří v kapitalistický tržní systém.

Ekonomové vědí, že dokonalá konkurence v průmyslu je stejně vzácná jako sníh v létě; přesto navzdory tomu ji ve všech průmyslových odvětvích pojímají coby práh. Problém je v tom, že žádná společnost nebo firma – jež musí být podle zákona co nejvíce zisková – nebude chtít příliš mnoho konkurentů v oboru, aby tak mohla tlačit ceny dolů a měla tudíž zisky, potenciálně k bodu nulového dlouhodobého ekonomického zisku.

Firmy budou proto používat agresivní taktiku, aby se jejich konkurenti ocitli mimo podnikání, a budou vytvářet obrovské bariéry, aby zastavili další konkurenty, vstupující na trh. To se děje prakticky ve všech typech průmyslu, od tabáku po maloobchod, od motorů k letectví, od ropy po léčiva, a u všeho mezi tím.

Z toho vyplývá rozpor, kdy konkurence žene firmy k monopolu, ale ekonomové přesto usilují o „dokonalou konkurenci“. Tady může být jen jeden vítěz, a není to ekonom. Dlouhodobě jediným způsobem, jak zajistit velké nebo skvělé zisky, je monopolizovat nebo zaujmout postavení monopolní moci (to je celý podíl na trhu nebo alespoň velkou porci z něj). Není-li možné se zbavit veškeré konkurence, potom všichni, kdo si konkurují, dosáhnou „porozumění“ (dohody). Toto, známé coby „teorie hry“, dává podnět k fixaci cen, domluvě a kartelům.

Coca-Cola a Pepsi, coby historický příklad, vedly, a stále vedou, marketingovou válku o získání podílu na trhu; nikdy ale nevedly totální cenovou válku, protože věděly, že by to všeobecně snížilo zisky ve výrobě nealkoholických nápojů. Průmysloví bossové, dokonce i ve stejném odvětví, vědí, že konkurence může být zdravá, ale ne na úkor potenciálního zisku, a tak nejdou do totální vzájemné cenové války, protože to neprospívá majitelům, akcionářům ani celému šiku kapitalistických příjemců.

To je základní aspekt kapitalistického systému. Tím, co žene celý systém, není jednotlivec-kapitalista, který možná preferuje spravedlivý obchod nebo vyplácí nadprůměrné mzdy, ale systém jako celek útočí na maximalizaci zisků.

Takže proč je tolik vytoužené mít průmyslový monopol nebo oligopol?

  1. Právě ty tvoří ceny. Stanovují cenu nebo dodávané množství, což pomocí jejich kalkulací maximalizuje zisk. Takže v odvětví jako výroba léčiv potřeba nebo poptávka po určitém léku nebo vakcíně netrumfne cenu nebo kvantitu, jež maximalizuje zisk, s očividnými negativními následky.
  2. Jsou tím jediným, co je důležité. Pokud společnost, nebo společnosti, které se domluví, jsou jedinými, kdo produkuje nebo poskytuje produkt nebo službu, jsou také těmi, kdo diktuje, jaké množství bude prodáno. Mohou, s vytvořením zfalšované poptávky či vyhnáním ccen do výšky, omezit dodávky. Diktují, co, kdy a kde se má produkovat. Například energetické společnosti budou nadále zatajovat zdroje levné, obnovitelné energie tak dlouho, až dosáhnou obrovských zisků z naší závislosti na fosilních palivech.
  3. Dlouhodobé zisky. Posun k monopolizovanému průmyslu je jedinou cestou, jak zaručit nadlouho zisky, protože rozsáhlá konkurence stlačuje ceny i zisky. Takže, jak tomu všemu dáme smysl? Je tu všezahrnující program sil kapitalistické třídy, rozpoutaný po rozložení socialistických vlád a ekonomických systémů. Honba za konkurencí byla použita coby zástěrka k zamaskování privatizačního programu.

Konkurence už neprospívá cenám zboží a služeb pro obyčejné pracující, ale slouží zájmu průmyslových a finančních majitelů: kapitalistické třídy. Slouží jako prostředek k ospravedlnění kapitalismu, bez něhož by nebylo možné přesvědčit lidi, že soukromé zdravotnictví, vzdělání, bydlení, infrastruktura a průmysl všeobecně je tím nejlepším způsobem, jak organizovat společnost. Dlouhodobým strategickým cílem tu je, aby veškerý veřejně vlastněný průmysl, služby a zdroje byly prodané, rozebrané a otevřené ke konkurenci do soukromého sektoru.

Jakmile je otevřený konkurenci, roztočí se kola monopolizace. Když vám konkurence netlačí ceny základních služeb dolů, potom s pádem příjmů, s dluhy a rostoucími nerovnostmi, poptávka už tolik nepočítá se schopností a ochotou jedince platit. Potřeby lidí ve zdravotnictví, vzdělání, bydlení, službách, zaměstnání a rekreace jsou ve skutečnosti opravdovou cenou, dojnou krávou, již se kapitalisté snaží vlastnit v rozvinutých ekonomikách.

Pro dělnickou třídu je nezbytné, aby tohle pochopila a začala si spojovat do souvislostí Irish Water (privatizaci a následné zpoplatnění dodávek vody v Irsku; pozn. překl.), odmítnuté sbírky, dodávky plynu a elektřiny a další veřejné provozy, které byly prodané a zprivatizované nebo ty, které se stát snaží prodat a privatizovat v budoucnosti. Není pochyb, že toto se děje na národní i mezinárodní úrovni. Jak to odrazíme je věc jiná a tady ji řešit nelze.

Říkají, že konkurence je králem; ale král nemá šaty, a co se skrývá pod nimi, je nahý kapitalismus. Všechno, co chce, vše, co vždycky chtěl, je bohatství lidu.

Eoghan O’Neill, KS Irska (překlad VSe)