Nejen o cyklosteskách – o Prostějovu polemicky

Přečetl jsem pozorně až municiózní rozbor dění v mém rodném městě, Prostějově, abych se s rozpaky dozvěděl, že to má být stále asi to místo, kde jsem se před 35 lety narodil v porodnici prozaicky umístěné v pozdějším úřadu práce. Ačkoli každý z nás chce slyšet o svém oblíbeném místě jen to nejlepší, někdy rozpor vizuálního obrazu s realitou vyvolává rozpaky.

Pišme tedy upřímně: Prostějov již dávno není průmyslovým centrem a k centru kulturnímu má rovněž – i přes kvantitativní výčet všemožných aktivit – daleko. V městě básníka Wolkera a akademika Wichterleho gurmán nepochodí, vyšší kulturu prodeje drží nad vodou přátelští prodejci z vietnamské menšiny. Vítr se prohání po liduprázdných kavárnách, tak, jako kdekoli jinde v republice. Město se odlišuje vynikající rezervací moderní architektury, vzpomínkou na maturitní oblek od OP a polohou u dálnice mezi Olomoucí a Brnem.

Prostějov nabízí pracovní místa. Prostějov jako jeden ze symbolů končící konjunktury nabízí hromadu pracovních míst, tolik, že se zde o nezaměstnanosti nedá ani mluvit. Pro některá pracovní místa bylo dokonce uvažováno svážet zaměstnance až z Přerova. Jsou to pracovní místa ideální pro nekvalifikované pracovníky nebo pro invalidy. Co však dělat v Prostějově s jakoukoli vyšší kvalifikací nebo bez invalidity? A za kolik? Přiznejme si, že není životním cílem nás všech být na třísměnném provozu za minimální mzdu. O pracovních podmínkách, nikoli o fiktivních,ale reálných, by mohli daleko šťavnatěji mluvit zaměstnanci ze všech odvětví – nikoli jen z těžkého průmyslu apod.

V Prostějově se pořádá zajisté řada akcí, některé jsou až megalomanské, některé marginálního významu, máme divadlo, máme kino, ale nemáme úctu k zaměstnancům a kvalitní služby – to je nejen pro mě zásadní. Prostějov nemá co nabídnout, jeho význam tkví v minulosti, nikoli v současnosti protkané cyklostezkami.

Naše město sice kvete, ale ne pro každého. Ceny bytů, vykolejené ceny nereflektující mzdy ani význam dané lokace, pak jen dokreslují přebujelé sebevědomí prodávajících a iluze, ve kterých žije už jen miniaturní zlomek obyvatelstva někdejší Paříže Hané. Potřebujeme dostupné bydlení, městské nájemní byty a to bez diskriminace věkových skupin mezi 30 a 65 lety. Stejně jako potřebujeme bydlení, nepotřebujeme servilitu ani infantilní nadšení nad naprostými hloupostmi.

Prostějov vymírá, mladá generace se ze studií v drtivé většině do rodného města nevrací – proč taky, když zde absolventi středních a vysokých škol nenajdou v podstatě žádné uplatnění. Štěstí přeje hokynářům, štístkům, ve městě tradičně kvete nepotismus – nemoc maloměst i metropolí, pokrok se vede proklamacemi, nikoli činy. Je to jako akvárium. Řada pozic je bez ohledu na míru kvalifikace zabetonována, jak víme – nadosmrti. Situaci nevytrhnou ani Dny pro Izrael, které mají „prostým“ osvětlit, že je rasová segregace vlastně v pořádku. O kultuře a kulturnosti svědčí více než desítky oslavných článků to, že zatímco je na polici v městské knihovně místo pro myšlenkový odkaz Mirka Topolánka, monografie vynikajícího fotografa Tibora Hontyho se válí vyřazená v bedně k odprodeji za 2 Kč. Úhor byl dlouhodobě poznat i na hrobě básníka Jiřího Wolkra.

Obdivem ke  sportovním výkonům světoznámých šampiónů nenakašírujeme potěmkinovskou realitu, že se město vylidňuje, že nebyla přilákána kvalifikovaná pracovní síla. Myslím, že už jsme četli přehršel článků oplývajících pozitivy selankovitých výjevů nebo těch, které začínají souslovím „je třeba“. Není co slavit.

Martin Peč (OS ČMS)