Nesnesitelná křehkost kapitalismu s razítkem SARS-CoV-2

Svět obchází strašidlo – strašidlo, které slyší na jméno Koronavirus. Všechny síly zestárlého světa se spojily do svaté aliance a vydaly se po stopách tohoto strašáka. Hrůza se vznáší  nad monopoly a nadnárodními korporacemi, nad burzami a jejich hlídacími psy slintajícími ve vládních křeslech. Mnozí věří, že zapeklitá situace s virem se přežene a vše se vrátí do zaběhnutých starých kolejí. Avšak většina a to hlavně ti, kteří se zabývají zákonitostmi ekonomiky, jsou právem vyděšení.

Pro miliardy lidí na planetě není pandemie chřipky covid-19 nic jiného než jeden další problém z mnoha v jejich životech. Většina z nás je zvyklá na ty nejtěžší problémy a starosti. Války, které vedou státy a specializované armády s cílem dobýt dalšího zisku pro hrstku parazitů, představují každodennost pro velkou část lidstva. Nezaměstnanost, moderní chudoba těch, kteří přestože usilovně a neúnavně pracují, nemají na důstojné živobytí, život v nejistotě, bez domova, migrace miliónů jako důsledek zintenzivňování výše jmenovaných „fenoménů“ charakterizují všední dny a linkují pravděpodobný osud všech a všem, kteří se shodou okolností narodili ve špatný čas na špatném místě. Nikdo z těchto lidí necítí výjimečný strach. Jsou zvyklí žít s nemocemi a smrtí, jež jsou jejich nerozlučnými druhy stejně jako ostatní výše jmenované problémy. Bylo jejich osudem být potomky těch, kteří svou prací sloužili jako otroci a nevolníci vládnoucí kapitalistické třídě. Bylo jejich osudem, aby žili v nesvobodných, závislých zemích, v bývalých koloniích, a ne v zemích, které jsou výkladní skříní kapitalistického výrobního způsobu. Většina lidstva žije v zemích, které jsou hybnou silou kapitalistického stroje.

To, co je dnes pozoruhodné, snad ani nejsou „bídníci“ závislých zemí. To, co je dnes pozoruhodné, jsou pocity strachu z nové virové nákazy, které sdílí velké množství lidí v zemích, které v moderní historii žily z vykořisťování ostatní většiny lidí a zemí na planetě. Vlastně se netřesou hrůzou  ani je neděsí vir jako takový, nebo smrt, kterou by mohl způsobit. Děsí je jejich vlastní život. Děsí je, že přijdou o špatně placenou práci, kterou často nenávidí, bojí se, že nebudou moci zajistit péči a pokrýt i základní potřeby svých potomků, že nebudou mít na nájem nebo hypotéku, děsí je finanční závazky k bankám, službám, státu. Před jejich zraky se hroutí všechny ty „pravdy“, které do sebe nasávali od školních škamen, které hltali z masmédií, které jim servírovaly podniky, kde pracovali a pracují, postuláty, které jim předstírají jako vizi země zaslíbené politici všeho druhu, kterými se uspokojovali, když snad zapochybovali. Děsí je víra v mýtus o Eldorádu, ve kterém údajně žijí.

Vzdušné zámky se hroutí jako domečky z karet. V jejich očích plných hrůzy se zrcadlí beznaděj trhů, které nekontrolovatelně kolabují, bezmocná panika vlád snažících se ještě jednou zachránit před krizí velkopodniky a kapitál. Vždyť oni tyto vlády vykrmovali a modelovali k obrazu svému. Dokázali, aby lidé uvěřili přesvědčování vládnoucích elit a jejich politiků, že jsou to právě pracující, kdo si žijí na vysoké noze, že oni jsou rozhazovační. Smutné je, že velká část pracujících v těchto tzv. vyspělých zemích se křečovitě snaží věřit v mantru svobodného trhu. Nechali se přesvědčit, že veřejné zdravotnictví a jeho struktury jsou k ničemu, že jenom brzdí svobodný trh v rozletu. Horlivě kývali na to, že důchody jsou nadbytečná zátěž, že brání dalším ziskům, zatěžují státy. Smáli se Balzakovi, že „za každým velkým majetkem stojí zločin“ a přitom ani nepostřehli, ani nepochopili, že jsou sami okrádání o výsledky své práce, jejich myšlenky, o práci samotnou. Mnozí naslouchali i těm nejextrémnějším hlasům z tábora kapitálu, které označovaly uprchlíky a migranty jako hlavní příčinu všech těch problémů, kteří lidé prožívají každý den. Misantropie, nacionalismus, rasismus, fašismus a bezohlednost ve jménu víry ve zlaté tele kapitalismu byly povýšeny na nejvyšší ctnosti.

V období, které uplynulo od krize v letech 2008 – 2010, dokázali bankéři, kapitalisté obecně, jedním nebo jiným způsobem, propagandou, násilím  nebo prostřednictvím bezpočetných prostředků, kterými disponují, přesvědčit drtivou většinu, že musí systém podepřít, že se s nimi musí podělit o jejich soukromé i veřejné dluhy. Právě o ty dluhy, které kapitál vytvořil prostřednictvím různých dotací, válečných investic, daňových prázdnin a rájů, jež v mnoha zemích Českou republiku nebo Řecko nevyjímaje, představují ještě dnes důležité vžité a „nezpochybnitelné“ politické „hodnoty“. Dokázali přesvědčit drtivou většinu lidí, že politika, která vedla k minulé krizi, je přesně ta, kterou je třeba uplatnit zas a znovu, a ještě ve zvýšené míře, aby se dosáhlo „věčného“ blahobytu, rozkvětu a rozvoje. Už s většími obtížemi – a někdy i potajmu – se jim podařilo přizpůsobit si zbrojnici zákonů a ústavy, které vracejí současnou společnost o celá století zpět do minulosti. Útok a likvidace společenských demokratických práv týkajících se práce a odborů posílají lidstvo do dob absolutistických státních zřízení. To systém v krizi nakonec potřebuje. Přímo úměrně se zvyšovalo a je zvyšováno násilí páchané na lidech i na přírodě, na člověku a na přírodě coby jednotě. Je zintenzivňováno okrádání lidových vrstev na ekonomické úrovni. Intenzita násilí a přivlastňování si zdrojů pocházejících z lidské práce a přírodních zdrojů se projevuje mimo jiné v radikálním nárůstu státního a individuálního dluhu jako výsledku vyostření indoimperialistických rozporů a důsledné aplikaci třídní politiky, která vedla naposledy ke krizi 2008 – 2010. Ekonomické posílení kapitálu a jeho držitelů prostřednictvím této politiky mělo jako okamžitý výsledek i jejich posílení na poli moci a myšlenek. V mnoha zemích kapitalisté dokázali získat na svou stranu, a použít jako nástroj aplikace jejich politiky to, co sami buržoové nazývají levicí. Dnes jsou lidé a celé země v antivirové karanténě, ale v politické karanténě jsou už léta!

Málo, ale zato zářivé výjimky dělnických a komunistických stran, které s jedinou zbraní, kterou měly – s jejich historií  a teoretickou zralostí – dokázaly být důslednými a zůstat obránci práv pracujících. PAME v Řecku a mnoho dalších velkých dělnických odborů v Evropě, hlavně např. ve Francii nepřistoupily na kompromisy, nepodřídily se politice kapitálu, ale bylo téměř nemožné, aby zastavily parní válec, který srovnal se zemí všechno, co se před ním namanulo. Na druhé straně v Evropě, ale také v mnoha dalších zemích na světě vlády kapitálu tisícem a jedním způsobem dokázaly udržet pod kontrolou a využít ve vlastní prospěch ohromné dělnické odborové organizace, které by jinak potencionálně mohly ohrozit je samotné.

Dosud všechno fungovalo dobře a zisky kapitalistů a monopolů se zvětšovaly až do té doby, než je jejich vlastní antagonismy a rozpory dovedly k vyostření geopolitických rozporů, válečných konfrontací, k nárůstu migračních vln. Není možné dále se rozpínat se jenom na účet pracujících. Titáni stojí proti sobě. Přesně v této chvíli zaklepal na dveře „prokletý“ virus. Jeho objevení se v Evropě a v USA odkrylo plně, jasně a zřetelně, že „král je nahý“, že zlaté tele je jenom naleštěné lejno. Malinkatá neviditelná kulička rozmetala rychlostí světla nejeden ideologický konstrukt z těch, které byly mobilizovány, aby se státy a jejich infrastruktury mohly změnit na perfektně pracující stroje  a nástroje na reprodukci zisku. Teď se nestačí divit, chápou se každé naděje na řešení, snaží se lidem ukazovat svou lepší tvář, nasazují masky lidumilů a přitom mají pocit, že jim samotné Himálaje padají na jejich vychytralé hlavy. Prostřednictvím nekonečných proseb se snaží přesvědčit politiky, dosud jejich věrné sluhy, aby co nejrychleji, nenápadně a ještě aspoň jednou přehodili účet za tuto krizi do kolonky „má dáti dát“ dělnické třídy a ostatních lidových vrstev. Ještě jednou a opakovaně požadují zvláštní druh „socialismu“ ve službách svých potřeb a svých vlastních záměrů. Ale virus právě díky charakteru států coby nástrojů pro potřeby kapitálu a ne člověka, díky situaci v oblasti veřejného totálně zdevastovaného zdravotnictví, byl zastaven poměrně rychle pouze v Číně, úplně eliminován v KLDR, nad čímž mnozí skřípou zuby a i když závidí, opět mobilizují lži z množin nenávist a demagogie. Vir se geometrickou řadou rozšířil v Evropě, v USA v Íránu a dalších zemích. Kapitalistické státy nedokázaly a nedokáží využít výdobytky vědy a technologie ve prospěch člověka. Jejich jediné řešení (ale v tuto chvíli v daných podmínkách jediné správné) a k tomu nejisté, je karanténa celých oblastí a zemí. Okamžitá a účinná reakce kapitalistických systémů zdravotnictví představuje sen letní noci. Kromě loďky jménem Naděje nemají řešení.  Je pro ně nepřekonatelným problémem omezení nebo dokonce znemožnění produkce pro zisk, toho, co buržoazie označuje jako ekonomiku.

Ve stejnou chvíli je ve vší své velikosti ve všech zeměpisných šířkách i délkách zřetelná objektivní vědecká pravda, kterou tolik let podporují marxisté a snaží se ukrýt před dělnickou třídou kapitalisté a jejich pohůnci na celém světě, kteří po staletí vymývají lidem mozky, aby mohli uplatňovat svoji politiku používajíce argumentu, že ten, který produkuje bohatství a kapitál není nikdo jiný než kapitalista a ne dělník. Ale vir udeřil a odhalil, kdo je pro kapitalisty důležitý a kdo ne. Výroba musí jet, vždyť v Itálii jely všechny továrny až do generální stávky 25. 3. 2020!!! Ale pokud by tomu tak skutečně bylo, pokud by skutečně bohatství produkoval kapitál a spekulace s ním, odkud pak plynou jejich obavy?  Proč by tedy krachovaly akcie na jejich burzách? Proč by pak byly krize? Ani úplný negramota nemůže nezaznamenat tento rozpor, pokud se rozhodne zamyslet se nad příčinami a upřímně si položí otázku proč? Jejich továrny, podniky, firmy nejsou vůbec ničím bez lidské práce. Právě lidská práce od samotné prehistorie vytváří hodnoty trvalé v čase. Hodnoty kapitalistů na finančních trzích, jak ukazuje historie a současná zkušenost, jsou jenom „nakopaným vzduchem“. Dnes je lidská námezdní práce kapitalistovi prodávaná tak lacino, že je téměř odevzdávána za podmínek politického a ekonomického absolutismu i na úrovni společenské státní organizace jako tomu bylo s nadsázkou řečeno v době králů a sultánů období feudalismu.

Pracující, občan, celá společnost, zatímco hraje hlavní a klíčovou roli v procesu výroby, nemá nárok na názor na to, CO, KDE a JAK  bude vyrábět, nemůže a nemá právo na to názor, natož na rozhodnutí pro KOHO  a KOLIK se čeho vyrobí. V době otrokářské společnosti nebo v době feudalismu, ještě dokonce v době koloniálního kapitalismu, lidské společnosti neměly žádné politické slovo.  Samotný vývoj společnosti přinesl však právo mít názor, podílet se na veřejném životě, volit politickou reprezentaci (i když ani to není skutečností celého světa). Vývoj byl sice logický, historicky podmíněný, ale nepřišel automaticky: lidé na celém světě si museli a musí pokrok vybojovat. Není kvalitativního pokroku bez lidového hnutí.

Na místech a v prostředí, kde člověk produkuje hodnoty, tam  kde tráví většinu svého času (když nespí), tedy na pracovištích, byl však zachován absolutismus a názor jednoho „bohem osvíceného“ uzurpátora (až na několik historických výjimek na začátku a v polovině minulého století s novým větrem, který přinesla VŘSR). A co je horší, tyto despocie jsou přijímány automaticky a víra ve všemocnost šéfa patří k hlavním pilířům současného systému.

Dnes právě kvůli tomuto korporátnímu fašismu v řízení výroby i celé společnosti, blízkému feudálnímu absolutismu, ve jménu zisku hrstky vyvolených, máme k dispozici neskutečné množství zbraní, věcí na jedno použití, oblečení, miliónů neprodaných aut. Ze stejného důvodu nám naopak chybí léky, školy, nemocnice, kvalitní nezávadné jídlo, ekologicky přijatelná energie, voda pro všechny, dostupná kvalitní kultura ducha i těla… Nemáme masky pro lékaře, obyčejné protichřipkové léky, dostatek dýchacích přístrojů, ale ani systém, který by dovoloval výuku z domova v době, kdy létáme na kraj galaxie a přehazujeme geny v DNA. Co nesloužilo zisku, bylo eliminováno jedním škrtem ve jménu otce, syna i ducha svaté Wall Street.  Dokonce i ohromné množství citlivých informací, které shromažďují nadnárodní koncerny, jsou předmětem obchodu, místo aby fungovaly ve prospěch člověka a přírody, používají se k reprodukci zisku hrstky akcionářů. Jsou aplikovány a zneužívány proti člověku i přírodě tvořící nedělitelnou jednotu. Bozi obchodu vědí hned, kde jste si koupili ve slevě botky, ale děti po 250 letech donucené k domácí výuce jsou odkázány na technické vybavení a znalosti svých rodičů, důchodci zavření doma v izolaci často jenom na své kartotelefony a televizi. Ve věku kvantové mechaniky nemají někdy šanci dát vědět o tom, že potřebují akutní pomoc. Ničíme coby lidstvo ohromné kusy země a přírodního bohatství pro zisky doslova hrstky parazitů, jejichž počet nepřesahuje 5 % veškeré populace. Ne, to není elita, která získala majetek svou schopností a pracovitostí. Takové majetky se nevydělávají, takové se kradou!!! Nebo snad věříte, že Bezosové, Gatesové, Blumbergové, nebo „naši“ Kellnerové jsou o tolik chytřejší a pracovitější než 7 miliard ostatních lidí? Ve stejný moment neexistují nutné prostředky pro zajištění bezpečnosti a zdraví těch, kteří svou prací vytvářejí hodnoty a bohatství v podmínkách totální destrukce přírodní rovnováhy na zemi.

Co tedy vyplývá z výše popsaného?

Přes 260 miliard dolarů státního a soukromého dluhu, jehož věřitelé představují 2 % celosvětové populace. Jenom v posledních letech, která uplynula od poslední krize v letech 2008-2009, jsme navršili ne dvakrát, ne třikrát, ale téměř pětkrát dluh lidské populace u nejsilnějších kapitalistů této planety.

Lid platil po desetiletí svou prací a svou krví kapitalistický rozvoj a růst. Zaplatil svou prací a svou krví krizi v letech 2008-2012. Zase a znovu platil nové zisky a rozvoj od roku 2012 až k dnešnímu dni. Dnes už kapitál a jeho držitelé a představitelé nemají nárok, ale ani nemohou požadovat od pracujících, aby zaplatili účet znovu. V roce 2009 existovalo řešení v podobě Číny, která představovala zachránce na úrovni produkce pro nadnárodní monopoly a pro kapitál obecně. A dnes? Samotná úroveň rozvoje a vyostření kapitalistických antagonismů vylučuje toto řešení.

Jak v České republice, tak na Slovensku i v ostatních zemích střední a východní Evropy je zřejmé každému bez výjimky, že centrální strategie státu udělaly čelem vzad. Co bylo budováno pro pracující, bylo bez milosti zlikvidováno, zatraceno a vysoleno jak poražené Kartágo. Karanténa dnes představuje jediné řešení včetně toho, kdy v některých zemích jako je Řecko jsou lidé vyzýváni, aby ani nevyhledávali lékaře, dokud dokáží symptomy covidu-19 vydržet!!!  Státy léta disponovaly ohromnými financemi. Podporovaly daňové prázdniny velkého kapitálu, měly dostatek peněz, aby realizovaly válečné mise, ale neměly údajně dost, aby udržely rozvoj na základě současných potřeb lidu, aby vytvořily bezplatný systém ochrany všech lidí v případech náhlé potřeby. Gloriola nejrozvinutější a nejvyspělejší civilizace najednou bledne.

Ve stejný moment uprostřed ohromného problému, který způsobil vir, jejich firmy nemohou pracovat s nemocnými lidmi. Kdyby vir nevyřazoval lidi z práce a neohrožoval kapitalisty samotné, málokoho by dojalo množství mrtvých při jeho tažení světem.

Je snad všechno ztracené a máme si rovnou lehnout do rakve?

Je nad světlo jasné, že pracující musí mít úplnou lékařskou a farmaceutickou péči, a to zadarmo, aby se společnost mohla vyrovnat s problémem. Velmi nutně a okamžitě musejí vzniknout  nové struktury zdravotnictví, nové nemocnice. Musí se náležitě vybavit materiálem i lidmi. Všichni lidé musejí mít v těchto nových podmínkách možnost vyrovnat se se situací ekonomicky i společensky. To je jediné řešení. Prostředky na jejich zřízení existují. Vůle těch, kteří je kontrolují, nikoliv.

Polovičatá řešení budou pouze zvětšovat problém a otevřou cestu k prohloubení už tak ohromných nerovností, k dalším válečným konfliktům, ale také k absolutismu, totalitě a diktaturám bez předchozích analogií. Možnosti volby vlád, které dovolují pracujícím pohybovat se pouze na ose pracoviště – domov (a ještě tomu říkají karanténa), zatímco ve stejnou chvíli dotují bez přestání nadnárodní podniky a velký kapitál hotovostními injekcemi, představují zkratku k ještě hlubší krizi.

Tomu se musíme bránit. Člověk má různá práva. Dnes je prioritní právo na zdraví.

Všichni lidé bez ohledu na věk, bez ohledu na to, zda jsou pracující, živnostníci, rolníci, bez ohledu na to, zda mají práci nebo jsou nezaměstnaní, musí požadovat alespoň na dobu, kdy trvá ohrožení virovou epidemií, základní plat automaticky valorizovaný pro všechny a bez výjimek. Musí nekompromisně požadovat okamžitý a bezplatný přístup ke strukturám zdravotnictví jak pro lidi, tak pro zvířata.

Na dobu, na kterou to bude potřeba, musí být zastaveny exekuce, jakákoliv další donucovací opatření, přerušování dodávky elektrického proudu a vody sociálně slabým. Okamžitě musí klesnout ceny telefonů a internetu hlavně s ohledem na studenty a žáky.

To je jenom začátek dalšího postupu k zajištění i ostatních lidských práv.

Pracující a společnost obecně musí dříve, než bude pozdě, odhodlaně a důrazně požadovat od svých vlád, aby bez prodlení přistoupily k nutným opatřením, která se týkají ochrany zdraví veškerého lidu, ale také všech základních lidských a demokratických práv.

Konec konců vždyť jsou jediní, kteří vytvářejí hodnoty a bohatství.

MANOLIS KLONTZAS

(převzato z komunistického listu Dialog   dialog.kominternet.cz )