Prohlášení OS ČMS k 80. výročí Mnichovské zrady a rozbití Československa 1938

I přes nesporný fakt, že byla předválečná Československá republika v míře demokracie nadneseně řečeno ostrovem mezi ostatními státy střední Evropy (Hitlerovo Německo, Dolfussovo Rakousko, Horthyho Maďarsko a Pilskudského a Beckovo Polska), meze politického systému buržoazní demokracie a její reprezentace nejenže neztlumily vnitřní  rozpory státu, ale ještě je i díky hospodářské krizi vyostřily.  O prioritách republiky svědčí, že jako své vnitřní nepřátele považovala a zcela aktivně potlačovala komunisty, nikoli české fašisty nebo henleinovce a tento postup se jí zcela logicky vymstil.

Politické i vojenské odzbrojení Československa bylo důsledkem dlouhodobé reakční politiky, dominance sil velkokapitálu a jeho nástroje šovinismu v řídících složkách republiky i perzekuce pokrokového hnutí.

Rok 1938, národnostní bouře, růst vlivu hitlerovské ideologie a iredentismu v pohraničí, separatismus na Slovensku a konečně výsledný dopad mnichovské zrady, byl jen vyústěním celé prvorepublikové politiky. Mluvíme o důsledku naivní a nekritické orientaci na Francii prožrané vnitřními rozpory a oportunismem, o reálné nadvládě buržoazních sil nad dělnickou třídou, o neřešení národnostních otázek ve směru vyrovnání nejen s menšinami, ale i se slovenským národem, dovršený účelovou, ale zavádějící ideou čechoslovakismu  československého národa a neřešením sociálních rozporů, logicky plynoucích z politického systému a dopadů ekonomické moci. Vnitřní směřování republiky hledat nepřátele v komunistech a všech reálných obráncích zájmů pracujících vedlo v neschopnost reakce na ultrapravicovou politiku zvenčí i zevnitř. Na tuto politiku doplácela většina občanů, tj. pracující třída.

Československá zahraniční politika opírající se o pochybné spojenectví s Francií podobné jako o labilní Malou dohodu těžko mohlo zareagovat na hitlerovskou hrozbu a vcelku pochopitelnou zradu spojeneckých zemí řízených velkokapitálem a fašizující reakcí. Také mohla těžko kvůli značnému antikomunismu odpovědět na možnosti spojenectví se Sovětským svazem, který jako jediný ČSR v nejhorší chvíli nezradil. Jenže právě tato možnost, tj. reálné a nikoli pouze formální spojenectví se SSSR,   byla signálem pro československou buržoazii a její politické exponenty darovat zemi Hitlerovi, který neohrozil její ekonomickou moc.

Úloha komunistické strany spočívá v jasném pojmenování vnitřní i zahraniční situace v zemi i mimo ni, akční organizaci pracující třídy v boji za její nezadatelná práva a důstojnost a oproti sociální demokracii snaze organizovat jednotnou frontu proti fašismu. Zrada sociální demokracie nejen v otázce dělnických práv, začlenění se do reakčního proudu, ale i  blokování uskutečnění lidové fronty proti fašismu nepříznivě přispěla do politické krize a pomohla svou dlouhodobou oportunistickou a pro kapitalistickou politikou, odzbrojit pracující třídu a zhatit její rozhodnutí k obraně vlasti.

Události roku 1938 prokázaly, že spojenectví s kapitalistickými velmocemi, vlastní systém buržoazní demokracie a vláda reakce a buržoazie, je nejlepší cesta k destrukci země a porobě vlastního národa. Mnichovská zrada není dílem náhod a chvilkových rozhodnutí jednotlivých osobností, ale výsledkem třídního uspořádání v republice i v Evropě a politice založené v první řadě na šovinismu, antikomunismu a potlačování pokrokového a dělnického hnutí.

Rada Ústředního zastupitelstva OS ČMS