Rozpady a úniky

Někteří lidé, navzdory pokračujícímu nebezpečí koronaviru a navzdory hněvu, averzi či strachu vůči „onomu muži“, možná aspoň jedním okem či uchem sledují mezinárodní vztahy. Pokud ano, a usilovně, možná se jim líbí, když slyší nezvyklý zvuk trhání. Mohl by pocházet z posledního vývoje, nikoli nezvratného či dokončeného, a přesto nepopiratelného, z bolestného zpřetrhání onoho věčného bratrství mezi Německou spolkovou republikou a jejím velkým mecenášem, chlebodárcem a ochráncem, USA, zdánlivě nezničitelného spojenectví, upevněného po II. světové válce?

Jedno klíčové dějiště tohoto procesu ale, hladina nebo hlubina Baltského moře, je tiché. Supění speciální švýcarské lodi, jež položila přes 1000 kilometrů podvodního plynovodu z Ruska do Německa, pojmenovaného Nord Stream 2, teď utichlo. K dosažení jejího cíle zbývalo pouhých mizerných 150 km, když Washington naplnil značně nediplomatické hrozby, jež vyštěkl tehdejší americký velvyslanec Richard Grenell (dříve komentátor pro TV Fox a Breitbart): jakákoli firma pomáhající s potrubím bude odsouzena k sankcím tak těsným, jaké byly použity proti Rusku či Kubě, Venezuele a Íránu. K překvapení a vzteku Angely Merkelové a mnoha německých podnikatelů k tomu opravdu došlo. Uvalené škrtící sevření bylo až příliš dusivé, švýcarští námořníci zastavili stroje a vrátili se domů do Alp a jediná ruská loď, vybavená pro tuto činnost, potřebuje údržbu a opravu a kotví v doku ve Vladivostoku. Mnozí komentátoři viděli tento Verbot (zákaz) coby urážku Německa a úder, ne ekologii, ale prodeji většího množství štěpného plynu z USA a také poškození nebo rozvrácení ruské ekonomiky.

V městečku Büchel je kolem dvaceti amerických atomových bomb, vedle německé základny s letouny Tornado, připravenými je okamžitě po výstraze nést a shodit. Každá z nich je mnohem horší než ty shozené na Hirošimu a Nagasaki. Tyhle bomby jsou katastrofické zbraně i pravděpodobné terče. V roce 2010 Bundestag velkou většinou vyzval vládu, aby „účinně zapracovala na dosažení odstranění atomových zbraní USA z Německa“. Ale vláda nic takového neudělala a každoroční demonstrace v Büchelu byly okázale přehlíženy, a to až do 2. května, kdy jeden přední sociální demokrat (jehož strana je ve vládní koalici) tento požadavek zopakoval – a u nových šéfů své strany překvapivě našel souhlas, což bylo také znakem, že se spojenectví rozpadá. Bude samozřejmě třeba mnohem víc, aby byl uzavřen Büchel nebo gigantická základna v Ramsteinu, evropské přenosové stanice pro veškeré útoky amerických dronů (a protesty pokračují).

Trump potom v červnu vyhlásil plány na stažení 9 500 amerických vojáků z Německa, z celkového počtu 35 000. Mělo to být potrestání Německa za odmítnutí vydat 2 % HDP na zbrojení, jež NATO (a Trump) požadovalo, a za vydání pouhých 1,38 %. To je také obrovská halda eur, ale porušilo šéfovy rozkazy! Nebo to byla pokuta útlocitného pana Trumpa poté, co paní Merkelová odmítla jeho pozvání na summit G7 ve Washingtonu a narušila tak kampaň coby nástroj, jímž by se mohl okázat coby „světová postava“?

Ať už byly důvody jakékoli, „Atlantisté“ v Berlíně, kteří střeží vazby na Washington, byli šokovaní a zděšení. Jeden špičkový poradce zanaříkal: „To je naprosto nepřijatelné, zvlášť proto, že ve Washingtonu nikdo neuvažoval o tom svého spojence v NATO, Německo informovat předem.“

Mnozí by je rádi viděli odejít; nemilují ani Trumpa ani jednotky Pentagonu v Německu od roku 1945, a to víc než kteroukoli jinou zemi. Ale jejich radost trvala jen krátce; Bückel ani Ramstein nebudou uzavřeny a vojáci neodletí domů, ale do Polska, nebezpečně blízko ruské hranice, čímž ještě zvýší nebezpečí tragické – jestli ne konečné – globální katastrofy.

Problémy tu byly dokonce i pro slabšího partnera; většina veřejného mínění těsně před volbami držela Německo mimo války v Iráku i letecké bombardování Libye. Následoval ale svého vůdce při bombardování Srbska, přidal se k ostřelování Afghánistánu, podřídil se embargové blokádě Kuby, Venezuely a Ruska, sklonil se vůči tlaku odříznout Írán od světových obchodních trhů a podporoval USA téměř ve všech sporech s OSN.

Kam mohla vést nezávislejší cesta? Mohou se někteří vůdci odpoutat od nebezpečných protiruských, protičínských kampaní v USA a hledat nové uvolňování? Je to víc než sen?

Mnozí se silnými svaly a vlivem raději usilují o to, aby Německo, těžká váha v Evropské unii, vedlo kontinentální vojenské síly, připravené a ochotné udeřit v jakékoli zámořské oblasti, stejně jako v době císařství, a, neodmyslitelněji, tak jako v době pozdějšího Führera, zamířit přímo na východ, kde se jeho válečníci už horlivě zapojili do manévrů NATO podél ruských hranic. Ať už bude cílem cokoli, ministryně Kamp-Karrenbauerová, předseda vládnoucí CDU, nepřestává požadovat stále ničivější bombardéry, tanky, ozbrojené drony a vojenské roboty. Čím víc, tím líp! Znepokojivým vzpomínkám na události, jež skončily přesně před 75 lety, se vyhnout nelze!

Takové noční můry teď dostaly novou dávku steroidů. Jeden z oněch „proklatých informátorů“, kapitán elitního, přísně tajného velitelství zvláštních sil (KSK), vynesl na veřejnost, že jeho firma je přecpaná nacistickými memoáry – a nadějemi. Když byl ve službě, byla od něj požadována slepá poslušnost, ale veselé večírky po službě, abyste nebyli vyobcováni, téměř vyžadovaly, aby se křičelo Sieg Heil a zdravilo hitlerovsky napřaženou pravicí. Potom se přišlo na to, že jeden neuniformovaný Hitlera milující příslušník měl doma na zahradě schované vojenské zbraně, munici a 62 kilo výbušnin – a vypukl skandál. Kamp-Karrenbauerová vyjádřila naprostý šok a vydala seznam šedesáti opatření k odstranění takových „úchylek“ „železným smetákem“. Cynici připomněli, že její předchůdkyně Ursula von der Leyenová (teď šéfka Evropské unie), když čelila podobným šokům, také chtěla „železný smeták“. Zdálo se vhodným mít takový nástroj v každé době po ruce.

Cyničtí historici připomněli, že Bundeswehr, západoněmeckou vojenskou sílu, nejprve vedl Adolf Heusinger, jenž už v roce 1923 nazval Hitlera „…mužem, jehož vyslal Bůh, aby vedl Němce“. Pomáhal plánovat strategii téměř každého nacistického blitzkriegu a nařídil zastřelení tisíců civilních rukojmí v Rusku, Řecku a Jugoslávii. Když byl prosazen do křesla Stálého vojenského výboru NATO ve Washingtonu, jeho nástupcem byl Friedrich Foertsch, jenž nařídil zničení prastarých měst Pskov, Puškin a Novgorod a podílel se na genocidním obležení Leningradu. Jeho následovníkem byl Heinz Trettner, velitel oddílu v bombardovací Legii Condor, jež ve španělské občanské válce zničila Guernicu. Po penzionování nebo úmrtí posledních nacistických generálů jejich nástupci zachovávali tradice „vlasteneckého“ nacistického Wehrmachtu, pokud bylo možné, aby příliš otevřeně nepoplašili západní podporovatele, živitele a ochránce.

Ale předzvěsti a signály začaly být příliš alarmující, s rasistickými a fašistickými útoky často končícími chladnokrevnou vraždou – křesťansko-demokratického činovníka, který byl příliš „přátelský k imigrantům“, zabitím devíti lidí v baru Hookah, střelbou v synagoze, zapálením auta aktivního antifašisty, neustálými útoky na lidi, kteří vypadají příliš „cize“.

V jednom případě za druhým to dokazovalo, jak podivně složité je pro policii najít viníky, nebo pro soudy je potrestat, když tajemné nitky vedly k samotným orgánům zodpovědným za sledování takových fašistických skupin. Vojenská policie dlouho věděla o těchto neuniformovaných elitních jednotkách s ukrytými výbušninami i o jejich zázemí. Požár auta v Berlíně spáchala fašistická skupina, jejíž vůdce byl spatřen v baru, jak hovoří s policajtem, který měl hledat stopu. Když byl rok předtím v Hesensku zavražděn majitel kavárny, imigrant, jeden z devíti takto zabitých, seděl u sousedního stolu tajný vládní špion. Ale hesenská vláda jeho veškerý výslech zablokovala a důkazy byly před vyšetřováním skartované nebo uzamčené. Tehdejší ministr policie se později stal mocným hesenským premiérem – a je jím dodnes.

Počátkem července se Hesenčané dostali do titulků znovu. Devětatřicetiletá Janine Wisslerová, státní šéfka Die Linke (a místopředsedkyně celonárodní strany), dostala dopisy ohrožující její život, podepsané „NSU 2.0“. Národní socialistická unie, NSU, byl název použitý nacistickou skupinou, jež spáchala devět výše zmíněných vražd. Takové hrozby vůbec nejsou neznámé předním levičákům, ale zprávy tentokrát obsahovaly informace o Wisslerovi s jen jedním možným zdrojem: počítačem místního policejního oddělení ve Wiesbadenu. Teď bylo oficiálně přiznáno, že policie i další instituce, pověřené ochranou obyvatelstva, jsou prostoupené ultrapravicovými sítěmi. Federální ministr Seehofer, pověřený vedením těchto institucí, nakonec přiznal, že jsou mnohem nebezpečnější než „levicoví extrémisté“, kteří byli v minulosti vždy oblíbenými terči. Slíbil, že teď budou přijata striktní opatření; staré „železné koště“ je opět vytaženo z komory…

Zatím, koštětem nedotčena, je Alternativa pro Německo (AfD) legální stranou, zastoupenou ve všech zákonodárných sborech i v Bundestagu, se členy činnými na všech vládních úrovních, a zároveň zachovávající osobní vazby na všechny sítě poloilegálních pronacistických skupin. Naštěstí poslední hrubé chyby AfD, bagatelizování koronaviru a osobní spory mezi otevřenými pro-fašisty a těmi, kteří dávají přednost důstojnějšímu, demokratičtějšímu vzezření před zjevným pobuřováním, přinesly AfD odliv voličů – už spadla ze 13 na nějakých 10 %. A to navzdory překvapivému objemu doby „objektivního“ povídání, poskytnutého soukromými i státem vlastněnými sdělovacími prostředky.

Německo, jež překonává pandemii koronaviru lépe než většina zemí, bude brzy čelit obrovským ekonomickým problémům, s katastrofálním ohrožením mnoha obyvatel. V roce 2021 také čelí spolkovým i mnoha státním volbám. Najde se účinná opozice vůči rostoucímu rasismu, militarismu, všudypřítomnému dozoru a politickým kontrolám? Na obzoru se možná schyluje ke tvrdým střetům v domácí i zahraniční sféře. Otočí jejich výsledek Německo doprava, nebo je možné, že doleva?

+++++

Jeden vysoce milovaný hlas bude v budoucích událostech chybět. Heinrich Fink, narozený v chudé venkovské rodině v Besarábii, jako dítě zmítaný válečnými událostmi, se stal teologem v Německé demokratické republice a byl učitelem, profesorem a potom děkanem katedry teologie na východoberlínské Humboldtově univerzitě. Během kratičkého období, kdy se NDR otevřela výběru zdola, v dubnu 1990, ho fakulta, studenti i osazenstvo zvolili poměrem hlasů 341 : 79 rektorem celé univerzity. Ale během dvou let se větry otočily. Nastoupilo západní Německo a on, jako další nesčetní „nežádoucí“, byl bezohledně svržen, s obviněním, že pomáhal „Stasi“. Nesčetné pochybnosti o jakýchkoli a veškerých nařčeních, protesty mnoha prominentních spisovatelů a velké studentské demonstrace za populárního rektora byly zcela zbytečné.

Poté, co byl jedno období poslancem Bundestagu, byl zvolen předsedou Sdružení obětí fašismu a antifašistů a později jeho čestným předsedou. Pozoruhodného skromnou vlídností, lidskostí, téměř vřelostí, nikdo si nedokázal představit, že by někoho poškodil nebo plísnil, ani že by na někoho zvýšil hlas. Ale stejně tak působivá byla jeho věrnost zásadám, jeho víra v humánní křesťanství, založené na boji za lepší svět. Byl křesťan a komunista – a neviděl v této kombinaci rozpor. Bude ohromně chybět!

Berlin Bulletin č. 178, 12. července 2020 Victor Grossman (po čtyřech týdnech v nemocnici, nikoli s koronou, a teď v léčení)

Překlad Vladimír Sedláček